Společná řeč

Úvod

Řekni mi, co si myslíš o migraci, o Brexitu, o premiérovi, a já ti řeknu, jestli jsi dobrý, nebo špatný člověk. Úvodní věta vyjadřuje sentiment, který v posledních letech dominuje veřejné diskuzi nejen u nás, ale i v zahraničí. Výzkumy ukazují, že stoupá počet lidí, kteří se výrazně politicky vymezují, a klesá umírněnost a ochota se dohodnout. Lidé se shlukují do názorových bublin, kde si vyhledávají přátele, s nimiž hovoří a navazují vztahy. Více než dříve se také se svojí politickou orientací identifikujeme a považujeme ji za důležitou součást toho, kdo jsme.

To s sebou nese emoce. Již nejde o společné hledání pravdy skrze diskuzi, ale o porážku nepřítele. Lidé se urážejí a zesměšňují ne proto, aby druhého přesvědčili, ale aby signalizovali loajalitu k vlastní skupině. To dále posiluje rozdělování společnosti, neboť urážky vedou k tomu, že se uražení ještě více radikalizují. Je to začarovaný kruh.
‍
Cílem projektu Společná řeč je tento kruh rozetnout. Vytváříme přednášky a workshopy, abychom ukázali na hodnotu klidné a konstruktivní výměny názorů mezi lidmi, kteří spolu nesouhlasí. Svět je příliš složitý na to, aby ho kdokoli z nás pojmul v celé jeho šíři.
‍
Pokud zůstaneme ve svých bublinách, hrozí nebezpečí, že budeme žít v pohodlném, ale iluzorním světě jednoduchých ideologií, a že jako společnost uděláme katastrofální rozhodnutí, jež budou ovlivňovat životy miliónů lidí. Ideologie je jako dech, píše ekonomka Joan Robinsonová, nikdo z nás neví, jak smrdí ta jeho. Potřebujeme druhé, aby nám to řekli.

“Ideologie je jako dech, nikdo z nás neví, jak smrdí ta jeho.”
- Joan Robinsonová‍

V Institutu H21 se zabýváme kolektivním rozhodováním a zkoumáme volební metodu D21, která nachází řešení s širokou společenskou shodou. Metodu už roky používáme v Participaci 21 - zde pomáháme obyvatelům měst a obcí zapojit se do rozhodování o jejich okolí, pomáháme studentům zapojit se do rozhodování o jejich školách a zaměstnancům organizací o jejich pracovištích. Věříme, že je dobré, když spolu lidé diskutují a dospějí ke konsenzu. To je jádrem zdravé demokracie. Ale toto jádro je ohroženo, když si nerozumíme a jsme rozhádaní.
‍
Vidíme Společnou řeč jako podporu demokratické tradice v naší zemi. Ostatně jak řekl prezident Masaryk:

“Demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností.”
- Tomáš Garrigue Masaryk

Žijeme tu spolu a musíme se domluvit. Pojďte s námi najít Společnou řeč!

Alegorie o slonovi

“Byli nebyli jednou tři slepci. Ti se doslechli, že do jejich města přijde zvláštní zvíře nazývané „slon“. Žádný z nich slona nikdy nepotkal, a tak se rozhodli zvíře poznat po hmatu. První ze slepců se dotkl sloního chobotu a řekl: “To zvíře je jako tlustý had.“ Druhý slepec nahmatal sloní nohu a řekl: “Slon je jako kmen stromu.” Třetí slepec se dotkl ocasu a řekl: “Slon je jako lev. Má stejný ohon.” Když si následně slepci sdíleli své dojmy ze setkání se slonem, nemohli se shodnout. Každý z nich byl přesvědčený o tom, že jejich názor je ten správný.”

Tento příběh pochází ze staré Indie a objevuje se v mnoha buddhistických a hinduistických textech. Připomíná nám, jak těžké je pojmout složitost světa v celé jeho šíři, a vybízí nás k pokoře a uvědomování si vlastní omylnosti. Každý z nás má svůj úhel pohledu a naše názory se musí o sebe okřesat, abychom zjistili, kde je pravda. Jsme jako oni slepci, kteří ošahávají slona z různých stran a nemohou se dohodnou, co to ten “slon” vlastně je. Je to strom? Je to had? Je to lev?

Starou moudrost podporují poslední výzkumy z psychologie a neurovědy. “Mozek není pasivní videokamera, ale homérský vypravěč,” říká nobelista neurovědec Eric Kandel. Abychom se v chaotické složitosti světa dokázali zorientovat, musíme si ji umět zjednodušit, interpretovat a dodat jí význam. Za srozumitelnost ale platíme tím, že naše vnímání je vždy v určité míře nedokonalé a neúplné a že se můžeme mýlit.

Uvažte pruhované šaty na fotce z roku 2015. Jedna polovina lidí šaty vidí jako černomodré a ta druhá jako zlatobílé. Ať už jste v té či oné skupině, je doslova očividné, jakou barvu šaty mají, a těžké si představit, že by je někdo jiný mohl vnímat jinak než vy. To, jak je budete vnímat, závisí na tom, zda váš zrakový systém předpokládá, že jsou šaty nasvíceny nažloutlým světlem (pak je budete vnímat jako modročerné), anebo namodralým (pak je budete vnímat jako zlatobílé). Fotografie je nejednoznačná, umožňuje obojí interpretaci a naše mysl si musí jednu vybrat.

Pokud se necháme ošálit v něčem tak jednoduchém, jako je vnímání barev, jak to asi dopadá jinde? Věci společenské jsou ohromně složité. Hovoříme o interakcích miliónů jedinečných lidí s miliardami zájmů, vztahů a konfliktů. Je více než pravděpodobné, že se alespoň některé naše názory budou míjet s pravdou, a musíme být připraveni je revidovat, učit se z chyb a hlavně se chybovat nebát.
‍
Proto je v civilizované společnosti důležitá pluralita perspektiv a svobodná diskuze. Náš vlastní pohled působí velice přesvědčivě a na jeho slabiny nás může upozornit jenom člověk, který to vidí jinak - ten, který vidí šaty světa v jiných odstínech. Snažit se porozumět někomu, kdo s námi nesouhlasí, znamená dát se všanc a riskovat, že zjistíme svůj vlastní omyl. Zároveň to ale znamená zkusit se alespoň o píď přiblížit pravdě a svá přesvědčení otestovat a zpřesnit.

Společná řeč

Úvod

Alegorie o slonovi

Kontakt